Prohledat tento blog

sobota 24. března 2018

VATIKÁN

Když je nějaký místo fakt boží, tak v případě Vatikánu nejde o zmetkový přirovnání. Stát ve státě nejde minout, v metru má vyhrazený hned tři stanice. My se sem vrátili třikrát, ale ne proto, že by nás zajímala trasa z různých stanic. Napoprvý omylem, když jsme hledali Fontánu Di Trevi. Druhý den už cíleně s tím, že navštívíme Baziliku sv. Petra a udělám si legendární fotku z kupole bazliky. Třetí den se šlo zase přes Vatikán, protože nás zradila mapa a odsud bylo snadný najít metro.
Fotku náměstí ve tvaru klíčový dírky nemám, protože jsem v životě neviděla tak dlouhou frontu turistů, kteří směřovali dovnitř. Opravdu, po pěti minutách snahy dojít na konec čekačky padlo rozhodnutí oželet Sixtinskou kapli. Navíc pršelo, takže kdo by dobrovolně mrznul v dešti? Teda kdo... milion lidí ano! Očividně nebyli tak rozmazlení a bezbožní jako my. A ještě jednou to musím zdůraznit. Představte si, že se chcete zařadit na konec fronty a jdete. A jdete. A jdete, ale konec prostě nikde. 
Náměstí je ovšem krásný, lemovaný sloupy a uprostřed stojí egypstský obelisk, který (stejně si myslím, že přes něj papež chytá wifi) sem byl přivezen, když vládl Caligula. Je to podobný, jako když si z dovolený v Egyptě přivezete na památku magnet na lednici ve tvaru velblouda, ale jste císař, tak suvenýr musí mít nějakou úroveň. 
Místo rozjímaní nad architekturou nás čekalo zahřátí v kavárně. Vím, že bych měla být v tomto článku okouzlená Vatikánem, ale moje přízemnost mi velí pomlouvat italský záchody. Hrůza a děs, kromě letiště bych zaplakala, a to i v dražších restauracích, což jsou v centru samozřejmě všechny.
V závěru, abych nekončila toaletním vzdechem, se ještě vrátím k vatikánskýmu ruchu. Je vtipný pozorovat jeptišky, který chodí na limču do stánku naproti a vesele si štěbetají. Určitě probírají svýho chlapa, což je Bůh. Všude je spousta turistů a překvapivě nás za celou dobu italskýho výletování minula jen jedna česká skupina s prohlášením, že počasí je na pizzu a že to balí... místo pizzy ale řekli tu sprostší variantu. Prostě se jim taky nechtělo čekat, a tak to je asi naše národní ražení - nečekat ve frontě, ani kdyby na jejím konci Papež rozdával nový iPhony.

Já po dohadování o tom, jestli mě Robert může vyfotit tak, abych aspoň na jedný fotce neměla každý oko na jinou světovou stranu. Kompromis jako vyšitý.

Jedna z mnoha jeptišek a musím říct, že jim závidím černý hábit bez kočičích chlupů. To já si vezla chloupky Dračiny do Říma a zase zpátky.

Nádherný sloupořadí. Jsem si jistá, že kdybych byla místní, určitě se sem budu vracet kvůli focení za svítání. 

No ano, klasická fotka, ale na druhou stranu Italové fakt ví, jak připravit výborný kapučíno. Vlevo průvodce, který nám hodně pomohl.

Jedna z obřích obrazovek pro návštěvníky, kteří nevidí na papeže. Ten promouvá z toho balkonu za rohem a stopro v pantoflích.

Místní holubi jsou na focení zvyklí, a proto dlouho pózují. To by se mi v Praze s těmi fracky nepoštěstilo.

Egyptský obelisk převezený z Alexandrie roku 37

Jestli se taky chystáte k Bazilice sv. Petra vyrazit, můžete si předem domluvit požehnání  Papeže. Když je zrovna v Římě, tak umožňuje veřejnou audienci každou středu v deset ráno. Jistě to tak má načasovaný schválně, neb tou dobou už skončila repríza Ulice a v televizi je jenom teleshoping s reklamou na matrace Dormeo.

Z této strany můžete odbočit směrem k Andělskému hradu. Tak jsme to udělali i my, jinak by na blogu níž nebyly ty fotky.

Řeka se nebezpečně zvedla a turisti nevěděli, jestli dřív fotit a točit hladinu, nebo památky.

V závěru mi je líto, že fotky Sixtinské kaple nemám, tak vám aspoň ukážu pohled za padesátníkový euro.

pátek 23. března 2018

ŠPANĚLSKÉ SCHODY

Okouknout, ochutnat, proplést se davem lidí. Španělské schody nabízí krásný výhled na Řím a docela by mě zajímalo, jak se bydlí lidem v nejbližších bytech s útulnou terasou. Musí to být na jednu stranu super, ale jinak otravný. Představte si, že vám celý den do okna civí cizinci a nemůžtete doma chodit jen tak ve spoďárech. Nebo můžete, ale s tím, že váš zadek bude hvězdou internetu.
Španělské schody lemuje nákupní třída. V oblečení si s Italy málokdo zadá a opravdu je na co koukat. Stylové butiky, kavárny vmačkané do všech zákoutí a trepěliví řidiči. Překvapilo mě, že tady auta na přechodech pozorně sledují motající se chodce. Oproti Čechám je zelená na přechodu mnohem delší a řidiči dávají přednost i na červenou (a oranžovou, která je taky pro pěší). Motoristi jsou vycvičení na turistický ruch.
Naše cesta vedla k Fontáně Di Trevi, která byla podle průvodce hned vedle... no došli jsme k Vatikánu, aniž bychom ji jen zahlídli. Ale nakonec nám přece jen skřížila zpáteční cestu a jdu se chystat na další sérii fotek s nebem zakrytým selfie tyčemi.

Fontána della Barcaccia
Kašna potápějící se lodě z léta páně 1625 dává lidem napít za nula Euro.

Městské pomeranče jsou kyselé, jak jsem vyčetla z příručky, aby je lidi nekradli. 

Tady nejsou na fotce, ale celkem tu bylo cca padesát prodavačů deštníků, kteří zážitek ze schodů hodně kazili, ale co už. Každý město takový obchodníčky má.

Schodiště má 137 schodů a dvé pózy, který jsem si tu střihla. Vybírám tu, kde nevypadám jako šunkoflek.

Takový výhled měl spisovatel John Keats, který tu žil. Teda nekoukal se asi na lidi schovaný za mobilem, ale už v té době se sem určitě chodilo kochat hodně lidí.

Moje nejoblíbenější fotka z této lokality. 

Ne všechny značky na obchodní třídě jsem znala, ale to nevadí. I v Pařížský chodím nakupovat leda lístek na metro.

Všudypřítomné malé kavárny, kde si při posezení můžete uvědomit, jak moc nejsou nohy zvyklé chodit několik dní v kuse... napsala a políbila gauč, na kterém vděčně při psaní článku ležela.

čtvrtek 22. března 2018

ANDĚLSKÝ HRAD

Útočiště a vězení papežů obsadilo pátý místo na seznamu památek, které jsme při návštěvě Říma nechtěli opomenout. Počasí se nám na výletě moc nevydařilo, ale zase vyšly krásný zatažený fotky. Štěstí, že pršelo hlavně mezi přecházením od stanoviště ke stanovišti. Pak se rozjasnilo a deštník rázem letěl na zem.
Andělský hrad je nedaleko Vatikánu a, stejně jako všechny památky, v obklopení turistů... a překvapivě billboardů Samsung. 
Chválím si dobrý nápad zakoupení praktickýho průvodce po městě i s povídám a tipy, kde se najíst Poznejte Řím. Díky tomu jsme nejen koukali na "nějaký sochy a věže", ale taky věděli, co je to zač.
Díky bouřkám se Město, kde téměř neprší proměnilo na bílou louži a na Tibeře se úplně ztratila náplavka. Ptáci ale měli radost a opalovali se na všech lampách a sochách, takže lidi s foťáky skákali radostí. Já samozřejmě taky.

Andělský hrad je cihlová nádhera z roku 138. Původně mauzoleum císaře Hadriána si vzal v 5. století do parády papež Řehoř Veliký. 



Déšť mi řádně cuchal nervy i promokavý boty. Naštěstí jsem výlet useděla ve zdraví.

Odrazů budov v kalužích bylo v Římě požehnaně. Alespoň k něčemu je ten déšť dobrý. Přesto mi nejde do hlavy, proč vždy, když někam jednou za uherský rok vyrazím, tak musí pršet. A to i v místech, kde obvykle neprší. Co na to říct, prostě nejsem dítě štěstěny. Útěchou mi tedy jsou aspoň snímky plný odrazů a záře (samozřejmě ještě přikrmený photoshopem, o tom žádná).

Během bouřek se na vás na každém kroku navalí pět černochů a snaží se prodat deštník, což je otravný nejpozději tak za deset minut. Tenhle pták byl nejspíš jejich dispečer a posílal je zrovna tam, kde bylo nejvíc lidí v růžových pláštěnkách s fotkou Kolosea na zádech.
Dnes je asi jen hrst lidí, kteří cestují bez toho, aby se fotili a Robert mi taky musel pózovat. Nebo nemusel, ale stejně si ho hledáček našel.




Nemám žádnou fotku zmrzliny, protože byla tak vynikající, že zmizela na jedno nadechnutí. Počasí nepočasí, Italové prostě mají vynikající kuchyni a kopeček zmzliny za čtyři eura by vydal za tři český kopečky. Pravá, smetanová, krásně nazdobená římská dobrota... tak jsem alespoň zvěčnila jednu z mnoha pouličních cukráren.